M120.324 opět jezdí!

Ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století hledaly tehdejší Československé státní dráhy způsob, jak ušetřit a urychlit provoz na lokálních tratích, které měly ČSD pod svou jurisdikcí. Do výroby přicházely první kolejové autobusy, které svou koncepcí vycházely ze silničních autobusů. První vozy byly vlastně silniční autobusy na železničním pojezdu. Další kolejové autobusy se však vývojově vydaly vlastním směrem. Na motorovém voze vše obsluhoval pouze jeden člověk - řidič. Proto se výrazně ušetřilo na mzdách pro personál. Některé lokální železnice se tak opět staly rentabilní. Mezi vozovkami, které kolejové autobusy vyráběly, patřila též i Tatra Kopřivnice, která s použitím automobilních prvků přišla s modernější konstrukcí lehkých kolejových vozidel. První - již visuálně "neautobusovou" řadou byla řada M130. 0, od které pak byla odvozena sériově vyráběná řada M120.2. Následně se vývoj kolejových autobusů pohnul směrem ke koncepci vozu, který by měl mít jen jedno řidičské stanoviště, a tím by došlo k dalšímu zlevnění stavby vozu. Těmto vozům se říkalo věžáky, a staly se běžnou tváří lokálních železnic předválečných ČSD. Koncepce vozů se plně osvědčila, a proto byly konstruovány další vozidla s věžovým uspořádáním řídící části vozu. Konstrukční rychlost řady M120.3 byla 50 km/h. Skříň vozu byla dřevěné konstrukce s vnějším oplechováním. Do provozu byly vozy předávány od roku 1928. Vůz M120.324 byl vyřazen 1943. Některé motoráčky byly již od konce 30 let. upravovány jako přívěsné vozy. Po vyřazení přestavěných vozů pak byly některé odprodány jako přístřešky pro dělníky, či jako chatky pro zahrádkáře. Vůz M120.324 byl po svém zrušení využit jako útulek traťmistra ve stanici Skalsko. Rám vozu byl zabetonován, stěny obestavěny a omítnuty, a střecha byla zastřešena klasickou domovní stanovou střechou. Před několika lety byla skříň vozu opět uvolněna ze zděného sevření, a byl učiněn pokus o jakousi opravu. Vůz byl natřen a opatřen svým původním číslem. V předloňském roce byl pak vůz odkoupen a převezen do Pardubic, kde se postupně uvádí do provozuschopného stavu. Moc toho po původním voze nezbylo - jen rezavý rám a shnilé prvky vozové skříně, takže se bude muset naprostá většina vozu postavit znovu. Protože je však vůz v dobrých rukou, tak zřejmě dříve - či později opět vyjede na trať. Proto jsem si jej chtěl též postavit.

Lept stavebnice vozu nabízí pouze firma Lepty KuBer. Stavebnice představuje vůz první série s válcovanými podélníky rámu. Proto jsem pana Kubíčka požádal, jestli by mi udělal lept na zakázku, a jedním z dílů v onom leptu byl právě příhradový rám. V dalším malém leptu jsem si tehdy nechal vyleptat všechna čísla a znaky, která jsem potřeboval pro výrobu svých specifických modelů. Je třeba vyslovit panu Kubíčkovi veliký dík, protože jsem jej zahltil svými výmysly na několika leptech, aby všechny upravil dle mých pokynů. Do toho jsem si zakoupil knihu o jednonárazníkových vozech ČSD a začal jsem modelařit.

V  prosinci roku 2021 se mi konečně začalo chtít, a začal jsem se stavbou vozu M120. 324.

Pojezd jsem zakoupil již hotový - též od pana Kubíčka. Vystříhané díly na vůz jsem začal pomalu kompletovat do větších celků. Vše jsem ještě lepil, ale protože jsem v prosinci prodělal u kamaráda modeláře rychlokurz pájení, tak to byl asi můj poslední lepený lept. Jako pravý oříšek se projevila střecha. Musel jsem do střechy vypilovat rozměr věže, aby se otvoru věž pro řidiče krásně vešla.

Z odpadků jsem dělal všechno možné. Toulce na lucerny jsou z odpadního černého drátu. Šachtu do věže jsem vysochal z odpadního plechu po nějaké leptané stavebnici. Z různých odřezků jsou elektrické přípojky na čela notoráčku, a návěstní držáky na přechodové můstky. Z izolovaného drátu jsem udělal píšťalu, a ohnutím trumpety k motorovým lokomotivám jem vytvořil signální trumpetu. Signální světla pro označení P a Z jsem sestavil z nějaké kulatinky. Samotná písmena P a Z jsou pak zbytkem aršíku čísel pro stavbu vozu řady Zb. Písmeno Z jsem tedy vystříhl, a b jsem otočil vzhůru nohama- a mám P. 

Střechu vozu jsem pak mírně patinoval. S patinou jsem to tentokrát nechtěl moc přehánět, protože jsem si řekl, že musím mít na kolejišti i něco pěkného. Zapoměl jsem se též zmínit o aplikaci obtisků. Ty jsem pořídil u pana Cekula, od kterého jsem si nakoupil i pořádnou zásobičku obtisků na motorové a přívěsné vozy. Poslední věcí k dokončení modelu pak bylo uchycení spřáhla. Dumal jsem nad tím, jak to udělat, protože šroubek držící kastli je až těsně u kol, a vyleptaný příhradový rám moc možností k uchycení spřáhla nedával. Vymyslel jsem tedy takovou malou prasárničku. Na bosenské spřáhlo na TTe - co dělá Roztopiš jsem přilepil silikonové vlákno. To jsem vložil do pružinky, kterou pan Cekul prodává k pantografům. Z druhé strany pružinky jsem nalepil neohebný drát. Ve výsledku se tak spřáhlo pohybuje až od místa, kde je již jen to silikonové vlákno. Tedy se spřáhlo obýbá až mino rám vozu. A tím je zachován jak modelový vzhled, tak fungování takovéhoto spřáhla. Spřáhlo je na konci drátku přichyceno šroubem držícím kastli s pojezdem.

A tím je to konečně postavené. Člověk by neřekl, kolik různých detailů tak malý motoráček vlastně má. Stavba vozu je jinak nenáročnou činností. Jsem přesvědčen, že na kolejišti - třeba i na malém, dokáže udělat hodně parády. Stavbu tedy považuji za dokončenou.